Pyšná máma

Dneska přidávám příspěvek jako pyšná máma. 

Někteří již viděli na mém fb profilu, ale ráda bych se pochlubila i vám ostatním. 

Můž syn již několikrát dříve projevil zájem o to, že by se rád naučil háčkovat. 

Je to celkem přirozené, vzhledem k tomu, že jsem trávila nemálo času háčkováním. 

Poslední dny jsem vzala opět háček do ruky a háčkuju deku. 

A Matýsek s tím přišel opět. 

Jestli prý jej naučím háčkovat. 

A tak jsem chytla přízi, kterou jsem měla po ruce, háček potřebné velikosti, ukázala jsem mu, jak na to a pak už jen kontrolovala jedním okem, zda mu jde nit tudy, kudy má a všechny prstíky jsou ve správné pozici. 

Musím se přiznat, že mne velmi překvapil. 

Vzhledem k tomu že je "přelétavec" (rozuměj, že u ničeho dlouho nevydrží), tak jsem čekala, že mu to nepůjde, háček s přízí skončí v koutě a bude po touze háčkovat. 

Ale... překvapil. 

Pouze párkrát prohlásil, že je to opravdu těžké (není divu - co si budeme namlouvat -pro sedmiletého kluka sesynchronizovat dvě ruce - každá jinou práci- je opravdu náročné), ale nakonec skoro hodinu motal řetízek. 

Nakonec jsem mu jej uvázala na ruku jako náramek. 

A protože jsme samozřejmě netrefili velikost úplně přesně, musela jsem 5 oček upárat. 

To jste měli slyšet. 

Prý: "Tolik mi to dalo práce a ty mi to teď pářeš". 

No, přežil to a teď nosí pyšně vlastnoručně uháčkovaný náramek na ruce. 

Příště by se prý rád naučil ty zatáčky (myšleno řady). Takže v příštím kole nás čeká dlouhý sloupek. 

Ještě je tady někdo, kdo si myslí, že háčkování nezvládne?

Přeji vám krásný začátek nového týdne.

A pamatujte si, že nic není nemožné - všechno je to jen o tom, jestli chceme a nebo nechceme :)

Barča