Dneska přidávám příspěvek jako pyšná máma.
Někteří již viděli na mém fb profilu, ale ráda bych se pochlubila i vám ostatním.
Můž syn již několikrát dříve projevil zájem o to, že by se rád naučil háčkovat.
Je to celkem přirozené, vzhledem k tomu, že jsem trávila nemálo času háčkováním.
Poslední dny jsem vzala opět háček do ruky a háčkuju deku.
A Matýsek s tím přišel opět.
Jestli prý jej naučím háčkovat.
A tak jsem chytla přízi, kterou jsem měla po ruce, háček potřebné velikosti, ukázala jsem mu, jak na to a pak už jen kontrolovala jedním okem, zda mu jde nit tudy, kudy má a všechny prstíky jsou ve správné pozici.
Musím se přiznat, že mne velmi překvapil.
Vzhledem k tomu že je "přelétavec" (rozuměj, že u ničeho dlouho nevydrží), tak jsem čekala, že mu to nepůjde, háček s přízí skončí v koutě a bude po touze háčkovat.
Ale... překvapil.
Pouze párkrát prohlásil, že je to opravdu těžké (není divu - co si budeme namlouvat -pro sedmiletého kluka sesynchronizovat dvě ruce - každá jinou práci- je opravdu náročné), ale nakonec skoro hodinu motal řetízek.
Nakonec jsem mu jej uvázala na ruku jako náramek.
A protože jsme samozřejmě netrefili velikost úplně přesně, musela jsem 5 oček upárat.
To jste měli slyšet.
Prý: "Tolik mi to dalo práce a ty mi to teď pářeš".
No, přežil to a teď nosí pyšně vlastnoručně uháčkovaný náramek na ruce.
Příště by se prý rád naučil ty zatáčky (myšleno řady). Takže v příštím kole nás čeká dlouhý sloupek.
Ještě je tady někdo, kdo si myslí, že háčkování nezvládne?
Přeji vám krásný začátek nového týdne.
A pamatujte si, že nic není nemožné - všechno je to jen o tom, jestli chceme a nebo nechceme :)
Barča
